📖 Úvod
Tato vytrvalá bylina je nápadná svými stříbřitými, hluboce dělenými listy, které tvoří jemnou, elegantní texturu. Vydává charakteristickou aromatickou vůni, typickou pro svůj rod. Kvete drobnými, nenápadnými žlutými květy uspořádanými v latách. Roste především na suchých, slunných stanovištích, jako jsou stepi, skalnaté oblasti či písčiny. Je to odolný druh, dobře adaptovaný na náročné podmínky prostředí.
🌱 Botanická charakteristika
Růstová forma: Bylina, vytrvalá trvalka, dosahující výšky 30-80 cm, vytvářející vzpřímený, nahoře větvený habitus podobný polokeři s celkovým šedozeleným, krajkovitě jemným vzhledem.
Kořeny: Tvořený silným, dřevnatějícím hlavním kořenem a krátkým, větveným, plazivým oddenkem, který umožňuje vegetativní šíření.
Stonek: Lodyha je přímá, pevná, často v horní části větvená v latu, rýhovaná nebo hranatá, obvykle fialově naběhlá, v mládí pavučinatě chlupatá, později olysávající, bez trnů.
Listy: Listy jsou uspořádány střídavě; přízemní a dolní lodyžní jsou dlouze řapíkaté, horní krátce řapíkaté až přisedlé; čepel je v obrysu trojúhelníkovitá až vejčitá, 2-3x peřenosečná s velmi úzkými, čárkovitými až kopinatými konečnými úkrojky; barva je šedozelená až zelená; žilnatina je nezřetelná; povrch je pokryt hustými, přitisklými, mnohobuněčnými krycími trichomy.
Květy: Květy jsou žlutavé až červenohnědé barvy, trubkovitého tvaru, uspořádané v drobných, polokulovitých a nicích úborech, které skládají bohaté, rozkladité květenství typu lata; kvete od července do září.
Plody: Plodem je velmi drobná, hladká, podlouhlá až obvejčitá nažka hnědé barvy, bez chmýru, dozrávající od srpna do října.
🌍 Výskyt a stanoviště
Přírodní rozšíření: Původní areál zahrnuje rozsáhlé území Eurasie, od střední a východní Evropy přes Sibiř až po Dálný východ, Japonsko a Mongolsko, s přesahem do Severní Ameriky, zejména na Aljašku a do Kanady. V České republice je považován za archeofyt, tedy druh zavlečený v prehistorické či raně historické době, který zde zdomácněl. Jeho světové rozšíření je boreo-kontinentální a cirkumpolární, avšak často s velkými mezerami mezi jednotlivými populacemi. V ČR se vyskytuje extrémně vzácně, s historickými i současnými lokalitami soustředěnými především do nejteplejších oblastí, jako je jižní Morava (např. Pálava) a České středohoří, kde roste na velmi malém počtu míst a jeho populace jsou považovány za velmi zranitelné.
Stanovištní nároky: Jedná se o typický druh otevřených, plně osluněných stanovišť, jako jsou skalní stepi, suché trávníky, písčiny, kamenité svahy a sutě. Často se vyskytuje i na sekundárních stanovištích, jako jsou náspy, lomy nebo okraje cest. Z hlediska půdních nároků je výrazně vápnomilný (kalcifilní), preferuje mělké, vysýchavé, skeletovité půdy s bazickou až neutrální reakcí, bohaté na vápník a chudé na dusík. Je to silně světlomilná (heliofilní) a teplomilná (termofilní) rostlina, která nesnáší zastínění. Rovněž je velmi dobře přizpůsobena suchu (xerofyt).
🌺 Využití
V lidovém léčitelství, zejména v asijských zemích, byla nať sbírána a využívána pro své hořké tonizující účinky na podporu trávení, jako prostředek proti střevním parazitům (anthelmintikum) a při horečnatých stavech, ačkoliv jeho využití nebylo tak rozšířené jako u jiných pelyňků. V gastronomii se kvůli extrémní hořkosti a obsahu potenciálně toxických látek nevyužívá a je považována za nejedlou. V zahradnictví se pěstuje jako okrasná trvalka, ceněná pro své atraktivní, stříbřitě šedé, hluboce dělené (dřípaté) listy, které přinášejí jemnou texturu do suchých záhonů, skalk a štěrkových zahrad; je ideální pro xerofytní výsadby. Ekologický význam spočívá v tom, že může sloužit jako hostitelská rostlina pro specializované druhy hmyzu, zejména larvy některých motýlů, a její kořenový systém pomáhá zpevňovat erozí ohrožené svahy.
🔬 Obsahové látky
Klíčovými chemickými složkami jsou silice (éterické oleje) s proměnlivým složením, které obsahují monoterpeny jako kafr, borneol a v menší míře i neurotoxický thujon. Dále obsahuje hořce chutnající seskviterpenické laktony, které jsou odpovědné za její farmakologické účinky a hořkost, flavonoidy s antioxidačními vlastnostmi, polyacetyleny a deriváty kyseliny kávové.
☠️ Toxicita a status
Toxicita: Rostlina je při vnitřním užití ve větších dávkách považována za jedovatou, a to především kvůli obsahu neurotoxického monoterpenu thujonu, i když v nižší koncentraci než u pelyňku pravého. Otrava se může projevit křečemi, nevolností, zvracením a poškozením nervového systému či ledvin. Pro hospodářská zvířata je rovněž toxická. Záměna je možná s jinými druhy pelyňků s dělenými listy, například s pelyňkem pravým (*Artemisia absinthium*), který je celkově robustnější, má širší listové úkrojky a intenzivnější vůni, nebo s pelyňkem polním (*Artemisia campestris*), jehož listy často nejsou tak výrazně stříbřité. Odlišuje se především extrémně jemným, hlubokým dělením listů na velmi úzké, téměř niťovité úkrojky.
Zákonný status/ochrana: V České republice patří mezi zvláště chráněné druhy rostlin a je zařazen do kategorie kriticky ohrožených druhů (C1t) v Červeném seznamu cévnatých rostlin. Zákonná ochrana je zajištěna vyhláškou č. 395/1992 Sb., kde je uveden v kategorii „kriticky ohrožené“. Na mezinárodní úrovni, v rámci svého celkového rozsáhlého areálu, není považován za ohrožený a v globálním Červeném seznamu IUCN pravděpodobně spadá do kategorie „málo dotčený“ (Least Concern).
✨ Zajímavosti
Rodové jméno „Artemisia“ odkazuje na řeckou bohyni Artemis, ochránkyni přírody a žen, jelikož některé druhy tohoto rodu byly historicky využívány v gynekologii. Druhové jméno „laciniata“ pochází z latinského slova „lacinia“ (cíp, třáseň), což přesně popisuje charakteristický vzhled listů, které jsou roztřepené či roztrhané na velmi úzké úkrojky; český název „dřípatý“ je přímým ekvivalentem tohoto významu. Výskyt v Evropě je často považován za glaciální relikt, tedy pozůstatek z dob ledových, kdy byla stepní krajina více rozšířená. Stříbřité ochlupení listů je adaptací na suchá a slunná stanoviště – odráží nadměrné sluneční záření a snižuje odpar vody.
