📖 Úvod
Tato vytrvalá, často trnitá dřevina patří do obsáhlé a složité skupiny. Vytváří obloukovité, někdy kořenující stonky s výraznými ostny. Listy jsou složené z několika lístků, často chlupaté na rubu. Květy jsou bílé až narůžovělé, plody jsou jedlé, tmavé souplodí peckoviček připomínající ostružiny. Roste v rozmanitých biotopech, jako jsou lesní okraje, křoviny a narušená místa, a je rozšířená po Evropě.
🌱 Botanická charakteristika
Růstová forma: Keř, vytrvalá rostlina s dvouletými prýty, dosahující výšky 1–3 metry, s rozkladitým, obloukovitě převisajícím až poléhavým habitem, tvořící husté, neprostupné a ostnité porosty.
Kořeny: Plazivý, dřevnatějící oddenek, ze kterého vyrůstají adventivní kořeny a nové prýty, umožňující vegetativní šíření a tvorbu rozsáhlých kolonií.
Stonek: Prýty jsou dvouleté, v prvním roce sterilní a v druhém plodící, obloukovitě prohnuté, na průřezu tupě hranaté s rýhovanými ploškami, hustě porostlé nestejně velkými, jehlicovitými až štětinovitými ostny s fialovou bází, které jsou promíseny s četnými stopkatými žlázkami a hustými nežláznatými chlupy.
Listy: Listy jsou střídavé, dlouze řapíkaté, dlanitě složené (3 až 5četné), lístky vejčité až eliptické, na vrcholu zašpičatělé, s hrubě a často dvojitě pilovitým okrajem, na líci tmavě zelené a slabě chlupaté, na rubu hustě šedě až bělavě plstnaté; žilnatina je zpeřená a trichomy jsou mnohobuněčné, tvořené hustými krycími (plstnatými) a žláznatými chlupy na rubu a řapících.
Květy: Květy jsou pětičetné, pravidelné, bílé až narůžovělé barvy, s eliptickými a často mírně zmačkanými korunními lístky, uspořádané v hustém, válcovitém a olistěném hroznovitém až latnatém květenství s hustě žláznatým a chlupatým vřetenem; doba kvetení je od června do srpna.
Plody: Plodem je souplodí lesklých černých peckoviček (ostružina), které je kulovitého až vejčitého tvaru, v nezralosti zelené a poté červené, pevně spojené s květním lůžkem; doba zrání je od srpna do září.
🌍 Výskyt a stanoviště
Přírodní rozšíření: Tento druh je původní v západní a střední Evropě, přičemž jeho areál sahá od Britských ostrovů a Francie na západě, přes Německo a země Beneluxu až po Polsko a severní Itálii na východě a jihu. V České republice je původním druhem, nejedná se tedy o neofyt. U nás se vyskytuje roztroušeně až hojně především v teplejších oblastech termofytika a mezofytika, od nížin do podhůří, zatímco ve vyšších horských polohách je vzácný nebo zcela chybí. Není celosvětově rozšířen a jeho výskyt mimo Evropu je spíše výjimečný a pravděpodobně spojený s lidskou činností.
Stanovištní nároky: Preferuje slunná až polostinná stanoviště, jako jsou lesní okraje a světliny, paseky, křoviny, živé ploty, okraje cest, železniční náspy a různá rumiště či opuštěná místa. Jedná se tedy o světlomilnou až polostinnou rostlinu. Z hlediska půdních nároků vyhledává čerstvě vlhké, hluboké, humózní a na živiny bohaté půdy, které mohou být slabě kyselé, neutrální až mírně zásadité, často roste na půdách s vyšším obsahem dusíku. Nevyhovují mu ani trvale zamokřené, ani extrémně suché a chudé půdy. Je typickým druhem společenstev lesních lemů a ruderálních stanovišť.
🌺 Využití
Jeho plody, známé jako ostružiny, jsou jedlé a chutné, konzumují se syrové nebo se zpracovávají na džemy, marmelády, sirupy, kompoty, vína a používají se do koláčů a dezertů. V lidovém léčitelství se využívají především listy, které se sbírají na jaře a suší. Čaj z nich má díky vysokému obsahu tříslovin svíravé (adstringentní) účinky a používá se při průjmech, zánětech v dutině ústní (jako kloktadlo) a k hojení drobných poranění. Fermentované listy mohou sloužit jako náhražka černého čaje. V okrasném zahradnictví se téměř nepěstuje kvůli své bujnosti a ostnitosti, specifické kultivary nejsou známy. Z ekologického hlediska je velmi významný, neboť jeho květy poskytují bohatý zdroj nektaru a pylu pro včely, čmeláky a další hmyz, což z něj činí důležitou včelařskou rostlinu. Husté a ostnité keře poskytují bezpečný úkryt a hnízdní příležitosti pro ptactvo a drobné savce, a jeho plody jsou na podzim důležitou složkou potravy pro mnoho druhů ptáků i savců, jako jsou lišky, jezevci či hlodavci.
🔬 Obsahové látky
Plody obsahují vysoké množství antioxidantů, zejména antokyanů (např. kyanidin-3-glukosid), které jim dodávají tmavou barvu, dále vitamíny (C, K, E), minerální látky (draslík, mangan), vlákninu a organické kyseliny (jablečná, citronová). Listy jsou charakteristické vysokým obsahem tříslovin (především galotaniny a elagitaniny), které jsou zodpovědné za jejich léčivé svíravé účinky. Dále v listech nalezneme flavonoidy (např. kvercetin, kempferol) s antioxidačními a protizánětlivými vlastnostmi a organické kyseliny.
☠️ Toxicita a status
Toxicita: Rostlina není pro lidi ani pro zvířata jedovatá, naopak její plody jsou ceněným ovocem. Jediným nebezpečím jsou ostré ostny, které mohou způsobit mechanická poranění kůže. Možnost záměny je vysoká, avšak ne nebezpečná, jelikož v rámci rodu *Rubus* v České republice nerostou žádné jedovaté druhy s podobnými plody. Lze si jej splést s desítkami jiných, velmi podobných druhů ostružiníků, jejichž rozlišování je záležitostí pro specialisty (batology). Klíčovým rozlišovacím znakem tohoto druhu je husté odění prýtů (stonků) četnými stopkatými žlázkami a nestejně velkými ostny, které mu dodávají plstnatý, jakoby „oblečený“ vzhled. Od ostružiníku ježiníku (*Rubus caesius*) se liší především tmavšími plody bez ojínění a celkově robustnějším vzrůstem.
Zákonný status/ochrana: Tento druh není v České republice chráněn žádným stupněm zákonné ochrany, nefiguruje na Červeném seznamu ohrožených druhů ČR a ani není předmětem mezinárodní ochrany, jako je CITES nebo Červený seznam IUCN. Jedná se o běžný a v oblastech svého výskytu hojný druh, jehož populace nejsou v současnosti ohroženy.
✨ Zajímavosti
Rodové jméno „Rubus“ je staré latinské označení pro ostružiník, pravděpodobně odvozené od slova „ruber“, což znamená „červený“, s odkazem na barvu plodů některých zástupců rodu (např. maliníku) nebo na barvu mladých prýtů. Druhové jméno „vestitus“ pochází z latiny a znamená „oblečený“ či „oděný“, což dokonale vystihuje charakteristický vzhled jeho prýtů, které jsou hustě pokryté žlázkami a chlupy, jako by byly oděny do sametového hávu. Tento znak dal vzniknout i českému jménu „hustochlupý“. Zajímavostí je extrémní taxonomická složitost celého rodu „Rubus“, kde v důsledku časté hybridizace a apomixie (rozmnožování semeny bez oplození) vzniklo obrovské množství drobných, stabilních druhů (mikrospecií), jejichž určování je botanickou výzvou.
