📖 Úvod
Tato masožravá rostlina pochází z Mexika. Tvoří přízemní růžici světle zelených, lepkavých listů, které jsou pokryté drobnými žlázkami. Tyto žlázky produkují sliz, jímž lapá a tráví drobný hmyz, získávajíc tak živiny z chudých půd. Květy jsou typicky nápadné, často fialové až purpurové, vyrůstající na tenkých stoncích nad růžicí. Preferuje vlhké, ale dobře odvodněné stanoviště a jasné rozptýlené světlo, často roste na vápencových skalách. V zimě může přecházet do klidové sukulentní fáze.
🌱 Botanická charakteristika
Růstová forma: Masožravá bylina, trvalka, výška listové růžice několik centimetrů, zatímco květní stvol může dosahovat 5-15 cm; netvoří korunu, habitus je tvořen plochou přízemní růžicí; celkově působí jako drobná rostlina s hvězdicovitě rozloženými, svěže zelenými a leskle lepkavými listy přitisknutými k substrátu.
Kořeny: Jednoduchý, svazčitý a poměrně slabý kořenový systém, který slouží primárně k ukotvení rostliny v substrátu, nikoliv k významnému příjmu živin z půdy.
Stonek: Stonek je extrémně redukovaný (tzv. kaudex) a tvoří jen krátkou bazální část, z níž vyrůstá růžice listů; z centra růžice vyrůstá jeden nebo více bezlistých, vzpřímených květních stvolů, které jsou často jemně žláznatě chlupaté; trny nepřítomny.
Listy: Listy uspořádány v přízemní růžici, jsou přisedlé nebo s velmi krátkým, neznatelným řapíkem; tvar je podlouhle kopinatý až jazykovitý (odtud název rectifolia – přímo listá), s celistvým, často mírně nahoru stočeným (podvinutým) okrajem; barva je svěže světle zelená až žlutozelená, na plném slunci mohou získat načervenalý nádech; žilnatina je nezřetelná; povrch listů je hustě pokryt dvěma typy mnohobuněčných trichomů: stopkatými žlázkami produkujícími lepkavý sliz (příchytné) a přisedlými žlázkami vylučujícími trávicí enzymy.
Květy: Květy jsou fialové až levandulové, často s bílou skvrnou v ústí korunní trubky; tvar je zřetelně souměrný (zygomorfní), dvoupyský, s výraznou, dozadu směřující tenkou ostruhou; květy jsou uspořádány jednotlivě na vrcholu tenkých, bezlistých květních stvolů; nejedná se tedy o klasické květenství; doba kvetení je obvykle od jara do léta.
Plody: Plodem je suchá, pukavá tobolka; barva je po dozrání hnědá; tvar je vejčitý až téměř kulovitý; dozrává v letních měsících, několik týdnů po odkvětu, a obsahuje velké množství drobných, vřetenovitých semen.
🌍 Výskyt a stanoviště
Přírodní rozšíření: Jméno Pinguicula rectifolia je taxonomicky nejasné a dnes je obecně považováno za synonymum pro druh Tučnice alpská (*Pinguicula alpina*), proto se následující informace vztahují k tomuto druhu. Její původní areál zahrnuje horské oblasti Evropy, jako jsou Alpy, Pyreneje, Karpaty a Skandinávie, a pokračuje přes Asii až po Himálaj; v České republice je původním, ale extrémně vzácným druhem, který se vyskytuje pouze v Hrubém Jeseníku v oblasti Velké kotliny, přičemž historická lokalita v Krkonoších zanikla.
Stanovištní nároky: Preferuje otevřená, chladná a vlhká stanoviště v subalpínském a alpínském stupni, typicky roste na prameništích, vlhkých skalních štěrbinách, na březích horských potoků a na slatinách. Je to výrazně vápnomilný druh, vyžadující zásadité až neutrální, na živiny chudé, ale na vápník bohaté substráty. Jedná se o světlomilnou rostlinu, která vyžaduje trvale vysokou půdní i vzdušnou vlhkost, ale nesnáší stojatou vodu.
🌺 Využití
V minulosti se v lidovém léčitelství používaly čerstvé listy pro jejich antiseptické a protizánětlivé účinky k ošetření ran, vředů a popraskané kůže, a také jako prostředek proti kašli, zejména černému kašli; sbírala se čerstvá kvetoucí nať. V gastronomii nemá využití a obecně se nekonzumuje, ačkoliv historicky se listy některých druhů tučnic ve Skandinávii používaly k výrobě jogurtu podobného produktu díky enzymům srážejícím mléko. Technické využití nemá. Pěstuje se pouze ve specializovaných sbírkách masožravých rostlin, a to v chladných sklenících či vitrínách, které napodobují její vysokohorské podmínky; specifické kultivary prakticky neexistují. Ekologicky je významná jako specializovaný predátor drobného hmyzu, čímž ovlivňuje mikroklima svého stanoviště, a květy jsou opylovány hmyzem.
🔬 Obsahové látky
Listy obsahují na povrchu lepkavý sliz tvořený polysacharidy pro lapání kořisti a dále trávicí enzymy, především proteázy, esterázy a fosfatázy, které rozkládají těla hmyzu. V pletivech jsou přítomny také fenolické látky, jako jsou deriváty kyseliny benzoové a flavonoidy, které mají antimikrobiální účinky a zabraňují hnilobě lapené kořisti před jejím strávením.
☠️ Toxicita a status
Toxicita: Rostlina není pro lidi ani pro větší zvířata považována za jedovatou, požití malého množství by nemělo způsobit žádné potíže. V českých podmínkách je možná záměna s jinými druhy tučnic, především s tučnicí obecnou (*Pinguicula vulgaris*). Lze ji spolehlivě odlišit podle květu – tento druh má květ bílý se žlutými skvrnami v ústí a krátkou, kuželovitou, nažloutlou ostruhou, zatímco tučnice obecná má květ fialový s dlouhou, špičatou fialovou ostruhou. Rozdíl je i v přezimujícím pupenu (hibernakulu), který je u tohoto druhu na povrchu půdy a bez kořenů.
Zákonný status/ochrana: V České republice je zařazena mezi zvláště chráněné druhy v kategorii kriticky ohrožený druh (C1t) a je chráněna zákonem. Na mezinárodní úrovni je v Červeném seznamu IUCN globálně hodnocena jako málo dotčený druh (Least Concern) díky svému širokému areálu rozšíření, avšak mnohé její lokální populace, včetně té české, jsou silně ohroženy. V úmluvě CITES uvedena není.
✨ Zajímavosti
Český název „tučnice“ i latinský „Pinguicula“ (odvozeno od latinského „pinguis“ – tučný) odkazují na mastný, lesklý vzhled listů pokrytých lepkavým slizem. Jméno druhu „alpina“ jasně odkazuje na její typický výskyt v Alpách a jiných horách. Zajímavostí je její masožravost jako adaptace na život v půdách chudých na živiny, zejména na dusík, který získává z uloveného hmyzu. K přežití zimy si vytváří kompaktní přezimovací pupen, takzvaný hibernakulum, do kterého zatáhne veškeré živiny a na jaře z něj vyraší nová růžice. V severském folklóru byly tučnice spojovány s ochranou dobytka a mléka.
