📖 Úvod
Tento drobný masožravý druh je domovem v západní Austrálii. Listy tvoří přízemní růžici a jsou pokryty lepkavými žlázkami, které lákají a chytají drobný hmyz. Rostlinka se vyznačuje intenzivním zbarvením od zelené po sytě červenou v závislosti na světelných podmínkách. Rozmnožuje se specializovanými, snadno se uvolňujícími, dceřinými pupeny, které na podzim opadávají. Je oblíbená mezi pěstiteli pro svůj miniaturní vzhled.
🌱 Botanická charakteristika
Růstová forma: Bylina, vytrvalý geofyt dorůstající výšky 5 až 25 cm, tvořící plochou přízemní růžici ledvinovitých listů, z jejíhož středu vyrůstá vzpřímený, často červenavý květní stvol; celkový vzhled je nenápadný mimo dobu květu.
Kořeny: Tvořen jednou kulovitou, papírovitě obalenou hlízou uloženou několik centimetrů pod povrchem půdy, z níž vyrůstají tenké, svazčité kořeny.
Stonek: Vzpřímená, tenká, nerozvětvená lodyha (květní stvol), vysoká 5-25 cm, která je často řídce pokryta drobnými žláznatými trichomy, zelené až načervenalé barvy, bez trnů.
Listy: Uspořádání v ploché přízemní růžici; listy jsou dlouze řapíkaté; čepel je vějířovitého až ledvinovitého tvaru s celokrajným okrajem; barva je světle zelená až žlutozelená; žilnatina je nezřetelná; povrch čepele je hustě pokryt mnohobuněčnými, červenými, žláznatými a příchytnými trichomy (tentakulemi), které produkují lepkavý sekret.
Květy: Barva bílá až světle růžová s tmavším středem; květ je pravidelný, pětičetný, s volnými korunními lístky; květy jsou uspořádány v koncovém jednostranném hroznu obsahujícím 2 až 10 květů; doba kvetení je v přirozeném prostředí od srpna do října.
Plody: Typ plodu je trojpouzdrá, pukající tobolka; barva je po dozrání hnědá; tvar je široce obvejčitý; dozrává několik týdnů po odkvětu a obsahuje mnoho drobných, černých semen.
🌍 Výskyt a stanoviště
Přírodní rozšíření: Je to druh endemický pro jihozápadní Austrálii, kde roste v zimním období dešťů; v Evropě, a tedy ani v České republice, se ve volné přírodě nevyskytuje, nejedná se o původní ani zavlečený druh a její rozšíření v ČR je nulové.
Stanovištní nároky: Preferuje otevřená, plně osluněná stanoviště jako jsou vřesoviště, světlé lesy a písčité pláně na živinami extrémně chudých, kyselých a sezónně vlhkých půdách; jako hlíznatý geofyt vyžaduje vlhkou periodu pro růst a periodu letního sucha pro dormantní fázi, kdy přežívá v podzemní hlíze.
🌺 Využití
Využití v tradičním evropském léčitelství je nulové a moderní medicína ji nevyužívá, ačkoliv jiné druhy rodu byly historicky používány na respirační potíže. Není jedlá a nemá žádné gastronomické, technické ani průmyslové uplatnění. Její hlavní význam spočívá v okrasném pěstování mezi specialisty a sběrateli masožravých rostlin, kteří ji pěstují ve sklenících či vitrínách pro její atraktivní vzpřímený růst; v původním areálu plní ekologickou funkci specializovaného predátora drobného hmyzu.
🔬 Obsahové látky
Stejně jako ostatní rosnatky obsahuje naftochinonové deriváty, především plumbagin, který má antimikrobiální účinky a je zodpovědný za načervenalé zbarvení rostliny, a dále flavonoidy jako kvercetin a myricetin; lepkavý sliz na tentakulích je tvořen komplexními polysacharidy, které zajišťují lapání a trávení kořisti.
☠️ Toxicita a status
Toxicita: Rostlina není považována za jedovatou pro člověka ani zvířata, avšak není určena ke konzumaci a obsažený plumbagin může působit dráždivě. Jelikož v české přírodě neroste, možnost záměny s jinými druhy je v praxi vyloučena; od našich původních druhů rosnatek, které tvoří pouze přízemní růžice, by se na první pohled lišila svým vzpřímeným, často desítky centimetrů vysokým stonkem.
Zákonný status/ochrana: V České republice nepodléhá žádnému stupni zákonné ochrany, protože se zde nevyskytuje. Není uvedena ani v hlavních přílohách úmluvy CITES, která reguluje mezinárodní obchod, a na globálním Červeném seznamu IUCN nemá stanovený status ohrožení, jelikož se nejedná o globálně ohrožený taxon.
✨ Zajímavosti
Rodové jméno pochází z řeckého slova „drosos“ (rosa), což odkazuje na lesklé kapičky slizu na listech připomínající ranní rosu, zatímco druhové jméno „subhirtella“ je z latiny a znamená „jemně chlupatá“, což popisuje ochlupení rostliny. Klíčovou adaptací a zajímavostí je její geofytický životní cyklus s podzemní hlízou, která jí umožňuje přečkat extrémně horké a suché australské léto v dormantním stavu a znovu vyrašit s příchodem podzimních dešťů.
