📖 Úvod
Tato masožravá rostlina pochází z Austrálie, kde obývá vlhké, písčité a bažinaté oblasti. Je charakteristická svými štíhlými stonky a lineárními listy pokrytými žlázkami produkujícími lepkavý sliz. Ten slouží k lapání drobného hmyzu, který se stává zdrojem živin, jež rostlina nemůže získat z chudé půdy. Její květy jsou často purpurové. Díky jiskřivému slizu se jí někdy přezdívá „duhovka“.
🌱 Botanická charakteristika
Růstová forma: Bylina, jednoletá, dosahující výšky 15-25 cm, s vzpřímeným, typicky nerozvětveným nebo jen řídce větveným habitem; celkovým vzhledem jde o křehkou, štíhlou rostlinu, jejíž povrch je hustě pokryt třpytivými kapkami lepkavého sekretu, což jí dodává vzhled ojíněného nebo oroseného organismu.
Kořeny: Kořenový systém je svazčitý, poměrně slabě vyvinutý a mělký, adaptovaný na chudé a písčité půdy.
Stonek: Stonek je vzpřímená, štíhlá, ohebná a obvykle nerozvětvená lodyha zelené až načervenalé barvy, hustě porostlá dvěma typy žláznatých trichomů, bez přítomnosti trnů.
Listy: Listy jsou uspořádány střídavě, jsou přisedlé, tvarem extrémně úzce čárkovité až niťovité (filiformní), na průřezu téměř oblé a zužující se do špičky; okraj je celokrajný, barva svěže zelená a žilnatina je neznatelná s jedinou centrální žilkou. Povrch je hustě pokryt mnohobuněčnými trichomy dvou typů: dlouhými stopkatými příchytnými žláznatými chlupy s kapkou lepkavého sekretu pro lapání hmyzu a krátkými, přisedlými trávicími žlázkami.
Květy: Květy jsou fialové, růžovofialové až světle purpurové, pětičetné, lehce souměrné (zygomorfní) a vyrůstají jednotlivě na dlouhých stopkách z úžlabí listů, netvoří tedy pravé květenství; doba kvetení spadá do období dešťů v jejich přirozeném prostředí.
Plody: Plodem je pukající, široce vejčitá až téměř kulovitá tobolka, která je v době zralosti hnědá až černohnědá a po vyschnutí se otevírá, aby uvolnila semena; dozrává krátce po odkvětu.
🌍 Výskyt a stanoviště
Přírodní rozšíření: Jedná se o druh, který pochází výhradně z Austrálie, konkrétně je endemitem regionu Kimberley v Západní Austrálii, kde roste na severu poblíž pobřeží. V žádném případě se nejedná o původní druh pro Evropu, Asii ani pro Českou republiku, kde není ani považována za zavlečený neofyt, jelikož ve volné přírodě vůbec neroste a nepřežila by zdejší podmínky. Její světové rozšíření je omezeno na její malý přirozený areál a na pěstování ve specializovaných sbírkách masožravých rostlin a botanických zahradách po celém světě, včetně České republiky, kde je k vidění například v některých sklenících botanických zahrad nebo u soukromých pěstitelů.
Stanovištní nároky: Roste na specifických stanovištích, kterými jsou sezónně vlhké, písčité až rašelinné půdy na otevřených, plně osluněných místech. Typicky se vyskytuje na průsacích na pískovcových skalních výchozech nebo na okrajích dočasných vodních toků v tropické savaně. Je to výrazně světlomilná (heliofilní) rostlina, která nesnáší zastínění. Půdní substrát musí být extrémně chudý na živiny, silně kyselý a bez obsahu vápníku. Vyžaduje vysokou a stálou vlhkost půdy během své vegetační sezóny, která je vázána na období dešťů, zatímco období sucha přečkává ve formě semen.
🌺 Využití
Využití v léčitelství nebo gastronomii je nulové, rostlina není jedlá a nemá žádné známé medicinální účinky. Stejně tak nemá žádné technické či průmyslové využití. Její hlavní a prakticky jediný význam spočívá v okrasném pěstování, kde je vysoce ceněna sběrateli masožravých rostlin pro svůj atraktivní vzhled připomínající rosnatku, s listy pokrytými lesklými kapkami lepkavého slizu, které na slunci vytvářejí duhový efekt, a pro své nápadné, poměrně velké fialové květy. Neexistují žádné oficiálně registrované kultivary, ale pěstitelé mohou selektovat jedince s určitými vlastnostmi. Z ekologického hlediska je v domovině specializovaným predátorem lapajícím drobný hmyz, čímž se podílí na regulaci jeho populací. Zajímavostí je její symbióza s plošticemi rodu *Setocoris*, které na ní žijí, živí se její kořistí a rostlina následně absorbuje živiny z jejich výkalů. Pro včelařství nemá význam.
🔬 Obsahové látky
Její vlastnosti jsou definovány především látkami spojenými s karnivorií. Listy jsou pokryty žláznatými trichomy, které produkují lepkavý sliz, což je komplexní polysacharid, sloužící k lapání hmyzu. Jiné, přisedlé žlázy pak vylučují trávicí enzymy, jako jsou proteázy, esterázy a fosfatázy, které rozkládají měkké tkáně ulovené kořisti. Barva květů je způsobena přítomností rostlinných pigmentů ze skupiny anthokyanů.
☠️ Toxicita a status
Toxicita: Rostlina není považována za jedovatou pro lidi ani pro větší zvířata v případě požití, její nebezpečí spočívá pouze v tom, že je smrtící pro malý hmyz. Žádné příznaky otravy u lidí nebyly popsány. V podmínkách české přírody neexistuje možnost záměny s žádným jiným druhem. Ve sbírkách ji lze zaměnit s jinými druhy téhož rodu, například s *Byblis filifolia*, od které se liší detaily ve stavbě květů (uspořádání prašníků) a morfologií semen. Laik si ji může splést s rosnatkami (*Drosera*), od kterých se však jednoznačně liší svými souměrnými (zygomorfními) květy, zatímco květy rosnatek jsou paprsčitě symetrické (aktinomorfní).
Zákonný status/ochrana: V České republice není chráněna zákonem, protože se zde přirozeně nevyskytuje. Na mezinárodní úrovni není uvedena v přílohách úmluvy CITES, takže obchod s uměle vypěstovanými jedinci není regulován. Podle Červeného seznamu ohrožených druhů IUCN je však hodnocena v kategorii „Málo dotčený“ (Least Concern – LC), a to z důvodu relativně stabilních populací v jejím sice omezeném, ale odlehlém a málo narušeném areálu. Vývoz divokých rostlin je však omezen australskými zákony na ochranu přírody.
✨ Zajímavosti
Rodové jméno „Byblis“ je odvozeno z řecké mytologie, kde Byblis byla vnučkou boha Apollóna, která se z nešťastné lásky ke svému bratrovi uplakala k smrti a byla proměněna v pramen. Lesklé, lepivé kapičky na listech rostliny připomínají její slzy. Druhové jméno „guehoi“ je poctou botanikovi a nadšenci Russellu Guehovi, který pomáhal autorovi popisu druhu. Mezi největší zajímavosti patří již zmíněná karnivorie s pasivním mechanismem typu „mucholapka“, symbióza s dravými plošticemi a její adaptace na prostředí s periodickými požáry – její semena často lépe klíčí po vystavení kouři, což je typická adaptace pro mnoho australských rostlin. Jde o jednoletou rostlinu, která celý svůj životní cyklus dokončí během jediné vlhké sezóny.
