📖 Úvod
Tato stálezelená dřevnatá liána pochází z atlantických ostrovů, kde se pne po stromech a keřích. Vyznačuje se lesklými, srdčitými až vejčitými listy. Drobné, nazelenalé květy se objevují v úžlabních hroznech, z nichž se vyvinou malé kulaté bobule, zpočátku zelené, později tmavě červené až černé. K uchycení využívá úponků. Je robustní a vytváří husté porosty v podrostu vlhkých lesů a pobřežních křovin.
🌱 Botanická charakteristika
Růstová forma: Keř (popínavá liána), trvalka, dosahující délky až 15 metrů, s nepravidelným, rozložitým habitem, celkově působící jako stálezelená, dřevnatá a houževnatá rostlina tvořící neprostupné, ostnité houštiny.
Kořeny: Silný, hlízovitě ztlustlý, plazivý oddenek (rhizom), z něhož vyrůstají četné adventivní kořeny.
Stonek: Dřevnatějící, ohebný, popínavý stonek (lodyha), v mládí zelený a hranatý, později šedohnědý a oblý, hustě porostlý velmi ostrými, pevnými, dozadu zahnutými trny, které slouží k přichycení k opoře.
Listy: Listy jsou střídavé, řapíkaté, s tvarem široce srdčitým až vejčitým, s celokrajným okrajem, kožovité, tmavě zelené a na líci lesklé, s výraznou dlanitou žilnatinou tvořenou 5-7 obloukovitými hlavními žilkami; jsou lysé (bez trichomů), ale na bázi řapíku vyrůstají dva úponky (přeměněné palisty) sloužící k ovíjení.
Květy: Květy jsou drobné, zelenkavě žluté, hvězdicovitého tvaru, uspořádané v malých, úžlabních, kulovitých květenstvích (okolících); rostlina je dvoudomá, kvetoucí od března do června.
Plody: Plodem je kulovitá bobule, která je zpočátku zelená, později při zrání červená a v plné zralosti fialovočerná až černá; dozrává na podzim a v zimě.
🌍 Výskyt a stanoviště
Přírodní rozšíření: Původní areál tohoto druhu je striktně omezen na Makaronésii, konkrétně se jedná o endemit Azorských ostrovů, které politicky náleží Portugalsku, a také se vyskytuje na Kanárských ostrovech a Madeiře. V České republice není původní a ve volné přírodě se nevyskytuje, jedná se tedy o taxon, který u nás neroste a není klasifikován jako neofyt. Celosvětové rozšíření je tak limitováno pouze na zmíněné atlantické ostrovy, kde tvoří charakteristickou součást místní flóry.
Stanovištní nároky: Preferovaným prostředím jsou vlhké a stinné vavřínové lesy, tzv. laurisilva, které jsou typické pro Makaronésii. Roste jako liána, která se pne po kmenech a větvích stromů, často v podrostu lesů. Vyžaduje půdy vulkanického původu, které jsou typicky kyselé, humózní a dobře propustné, ale zároveň trvale vlhké díky vysoké vzdušné vlhkosti a častým srážkám. Je tolerantní ke stínu, ale často se pne za světlem do korun stromů, je tedy spíše stínomilná až polostinná.
🌺 Využití
V léčitelství nemá tak významné postavení jako jiné druhy rodu známé jako sarsaparilla, přestože se předpokládá podobný obsah účinných látek; lokální tradiční využití není podrobně dokumentováno. V gastronomii se mladé výhonky, podobně jako u příbuzných druhů, dají teoreticky konzumovat po uvaření jako chřest, ale nejedná se o běžnou praxi. Průmyslové využití je zanedbatelné. Pro svůj atraktivní vzhled stálezelené liány s lesklými listy a červenými plody se pěstuje jako okrasná rostlina v botanických zahradách a specializovaných sbírkách, zejména v oblastech s mírným, vlhkým klimatem; specifické kultivary nebyly vyšlechtěny. Ekologický význam spočívá v tom, že jeho bobule slouží jako potrava pro místní druhy ptáků, například pro endemického hýla azorského, a husté porosty poskytují úkryt pro hmyz a jiné drobné živočichy.
🔬 Obsahové látky
Klíčovými obsaženými látkami, charakteristickými pro celý rod, jsou steroidní saponiny, jako jsou sarsasapogenin a smilagenin, které jsou zodpovědné za případné farmakologické účinky, například protizánětlivé a diuretické, a také za schopnost pěnit. Dále obsahuje flavonoidy s antioxidačními vlastnostmi, fytosteroly, pryskyřice a třísloviny.
☠️ Toxicita a status
Toxicita: Rostlina není považována za jedovatou pro člověka ani pro zvířata, i když bobule jsou popisovány jako nechutné a ve větším množství mohou způsobit mírné gastrointestinální potíže. Nejsou známy případy vážných otrav. Možnost záměny existuje s blízce příbuzným druhem přestupem drsným (*Smilax aspera*), který je rozšířen ve Středomoří a je obvykle mnohem více trnitý; tento druh také není jedovatý, takže záměna nepředstavuje zdravotní riziko. V evropském kontextu by mohla nastat teoretická, ale nebezpečná záměna s vysoce jedovatým posedem černým (*Tamus communis* nebo *Dioscorea communis*), který se odlišuje absencí charakteristických párovitých úponků vyrůstajících z báze řapíků a jiným uspořádáním listové žilnatiny.
Zákonný status/ochrana: V České republice není chráněna zákonem, jelikož se zde přirozeně nevyskytuje. Na mezinárodní úrovni je v Červeném seznamu IUCN zařazena do kategorie „Málo dotčený“ (Least Concern – LC), protože její populace, ač geograficky omezená, je považována za stabilní a není vystavena bezprostředním vážným hrozbám. Není uvedena v seznamu CITES.
✨ Zajímavosti
Rodové jméno „Smilax“ pochází z řecké mytologie, kde Smilax byla nymfa, která se nešťastně zamilovala do smrtelníka jménem Krokus; bohové je oba proměnili v rostliny – ji v popínavou liánu a jeho v šafrán. Druhové jméno „azorica“ jednoznačně odkazuje na místo jejího typického výskytu, Azorské ostrovy. Jako makaronéský endemit je fytogeograficky velmi zajímavým prvkem a reliktem třetihorní flóry. Zvláštní adaptací celého rodu, včetně tohoto druhu, jsou párovité úponky, které nevznikají přeměnou listů či stonků, ale vyrůstají z báze listových řapíků a umožňují efektivní šplhání po opoře.
