📖 Úvod
Tato vytrvalá bylina se vyznačuje půvabnými, drobnými květy uspořádanými v hustých květenstvích, které často nabývají jemných růžových odstínů. Je oblíbená pro svou nenáročnost a schopnost prosperovat i v sušších, slunných stanovištích, často na skalnatých místech nebo ve zídkách. Rostlina vytváří kompaktní keříky s oválnými listy a je vyhledávaná v okrasných zahradách pro svůj dekorativní vzhled a dlouhé období kvetení, přitahující opylovače. Její pěstování je snadné a odolává mrazům.
🌱 Botanická charakteristika
Růstová forma: Bylina, jednoletá, výška 10-50 cm, habitus vzpřímený nebo vystoupavý, často od báze větvený, tvořící menší trsy, celkově jemná, lysá a často sivě ojíněná rostlina.
Kořeny: Hlavní, tenký, kůlový kořen s postranními kořínky.
Stonek: Lodyha je přímá či vystoupavá, jednoduchá nebo větvená, oblá, hladká, dutá, často modrozeleně ojíněná a beztrnná.
Listy: Listy vstřícné; dolní řapíkaté, horní přisedlé; tvar dolních listů vejčitý až téměř okrouhlý, horních podlouhle kopinatý; okraj celokrajný nebo řídce zubatý; barva sivě zelená; žilnatina charakteristicky trojžilná (se třemi hlavními žilkami od báze); povrch lysý, bez trichomů.
Květy: Květy růžové až růžovobílé; tvar souměrný s dlouhou korunní trubkou a krátkou ostruhou; uspořádány v hustých koncových vrcholících skládajících chocholičnaté květenství; doba kvetení od dubna do června.
Plody: Plodem je nažka; barva v dospělosti nahnědlá; tvar drobný, vejčitý, na vrcholu nesoucí vytrvalý, péřitý kalich (pappus) sloužící k šíření větrem; dozrává v pozdním jaru a létě.
🌍 Výskyt a stanoviště
Přírodní rozšíření: Původní areál zahrnuje západní Středomoří, konkrétně je endemitem Korsiky, Sardinie a Baleárských ostrovů. V České republice není původní a ve volné přírodě se nevyskytuje; je to tedy nezavlečený neofyt, který lze spatřit jen výjimečně v botanických sbírkách nebo u specializovaných pěstitelů. Její celosvětové rozšíření je velmi omezené na původní oblast a není, na rozdíl od příbuzných druhů, široce naturalizovaná jinde ve světě.
Stanovištní nároky: Preferuje extrémně slunná a suchá stanoviště, typicky roste na skalních římsách, ve štěrbinách vápencových útesů a na starých zdech, je to tedy výrazný chasmotofyt a petrofyt. Vyžaduje plné slunce jakožto světlomilná rostlina a je vysoce tolerantní k suchu. Půdy musí být velmi dobře propustné, mělké, kamenité až štěrkovité a zásadně preferuje vápnitý, tedy bazický substrát.
🌺 Využití
Její využití je primárně jako okrasná rostlina pro skalky, suché zídky a xerofytní zahrady, kde je ceněna pro svou nenáročnost a jemný vzhled; specifické kultivary nejsou běžně šlechtěny. V léčitelství není její využití zdokumentováno, na rozdíl od příbuzné mavuně červené, u které se uvádí mírně sedativní účinky. Gastronomické využití rovněž není známo, ačkoliv mladé listy příbuzných druhů se někdy konzumují. Ekologický význam má ve svém přirozeném areálu, kde poskytuje nektar pro opylovače, jako jsou včely a motýli, a přispívá ke stabilizaci skalnatých svahů.
🔬 Obsahové látky
Předpokládá se, že obsahuje, podobně jako jiné druhy z čeledi kozlíkovitých, iridoidní glykosidy (valepotriáty), které jsou zodpovědné za farmakologické účinky příbuzných druhů, a také esenciální oleje, avšak specifické chemické složení tohoto konkrétního druhu není podrobně prozkoumáno.
☠️ Toxicita a status
Toxicita: Rostlina není považována za jedovatou pro lidi ani pro zvířata a nejsou známy žádné případy otravy. Možnost záměny existuje s příbuznou a častěji pěstovanou mavuní červenou (*Centranthus ruber*), od které se liší celkově subtilnějším vzrůstem, světlejšími květy a především listy, které mají tři zřetelné, téměř paralelní žilky, což jí dalo i druhové jméno.
Zákonný status/ochrana: V České republice nepodléhá žádnému stupni zákonné ochrany, jelikož se zde přirozeně nevyskytuje. Na mezinárodní úrovni není uvedena v seznamu CITES, ale je hodnocena v Červeném seznamu IUCN v kategorii „Málo dotčený“ (Least Concern – LC), protože její populace v rámci omezeného areálu je považována za stabilní.
✨ Zajímavosti
Rodové jméno „Centranthus“ pochází z řeckých slov „kentron“ (ostruha) a „anthos“ (květ), což odkazuje na ostruhatou bázi korunní trubky květu. Druhové jméno „trinervis“ je latinského původu („tri“ – tři, „nervus“ – žilka) a přesně popisuje klíčový poznávací znak – listy se třemi nápadnými podélnými žilkami. Zajímavostí je její specializace na život ve skalních štěrbinách, což z ní činí ukázkový příklad chasmotofytu, rostliny dokonale adaptované na extrémní podmínky nedostatku půdy a vody na vápencových útesech.
