📖 Úvod
Tučnice česká (Pinguicula bohemica) je kriticky ohrožená masožravá rostlina a český endemit, který se nevyskytuje nikde jinde na světě. Tvoří přízemní růžici lepkavých, světle zelených listů, na které chytá drobný hmyz jako zdroj živin. Z růžice vyrůstá stonek s jedním fialovým květem. Roste na vlhkých, slunných a na živiny chudých stanovištích, například na slatiništích. Její přežití závisí na ochraně jejích velmi vzácných přirozených lokalit.
🌱 Botanická charakteristika
Růstová forma: Bylina, trvalka (hemikryptofyt), výška květního stvolu 5-25 cm, celkovým vzhledem drobná masožravá rostlina tvořící hustou přízemní růžici lepkavých, světle zelených listů, z jejíhož středu vyrůstá jeden či více bezlistých květních stvolů.
Kořeny: Svazčitý kořenový systém, tvořený jednoduchými, nepříliš větvenými, bělavými a poměrně slabými kořínky sloužícími primárně k ukotvení rostliny v substrátu.
Stonek: Lodyha chybí (rostlina je bezlodyžná), květy jsou neseny na vzpřímeném, bezlistém, jedno- až osmikvětém, tenkém, jemně žláznatě chlupatém stvolu.
Listy: Listy uspořádané v přízemní růžici, jsou přisedlé, tvarem elipsovitě vejčité až jazykovité, na vrcholu zaokrouhlené, celokrajné s okrajem mírně vzhůru podvinutým, barvy světle žlutozelené; na svrchní straně jsou přítomny dva typy mnohobuněčných žláznatých trichomů: stopkaté příchytné (produkují lepkavý sliz) a přisedlé trávicí (produkují enzymy).
Květy: Květy jsou světle fialové až modrofialové s bělavou skvrnou v ústí korunní trubky, souměrné, dvoupyské s rovnou, šídlovitou ostruhou; uspořádány jsou jednotlivě nebo po 2-8 v chudém jednostranném hroznu na konci stvolu; doba kvetení je od května do července.
Plody: Plodem je široce vejcovitá tobolka, která se ve zralosti (červenec až srpen) otvírá dvěma chlopněmi a obsahuje mnoho drobných semen, barva zralé tobolky je hnědá.
🌍 Výskyt a stanoviště
Přírodní rozšíření: Jedná se o kriticky ohrožený západokarpatský stenoendemit, což znamená, že je původní a vyskytuje se výhradně na území České republiky, nikde jinde na světě. Historicky byla rozšířena na více lokalitách, především v Polabí a na Dokesku, ale v současnosti přežívá jen na několika posledních izolovaných místech, například v národní přírodní památce Polabská slatina u Čelákovic nebo v národní přírodní rezervaci Swamp u Doks, což z ní činí jeden z nejvzácnějších a nejohroženějších druhů české květeny.
Stanovištní nároky: Preferuje extrémně specifické prostředí vápnitých slatinišť, slatinných luk a pramenišť s trvale vysokou hladinou podzemní vody. Je to striktně vápnomilný (kalcifilní) a světlomilný (heliofilní) druh, který nesnáší zastínění vyšší vegetací, jako je rákos nebo náletové dřeviny. Vyžaduje půdy, které jsou chudé na živiny, zejména na dusík, a jsou trvale zamokřené, ale ne zaplavené stojatou vodou, což jsou podmínky, které jsou v dnešní krajině velmi vzácné kvůli odvodňování a eutrofizaci.
🌺 Využití
Vzhledem k extrémní vzácnosti nemá žádné praktické využití v léčitelství, gastronomii ani průmyslu; jakýkoli sběr je přísně zakázán. V minulosti se listy jiných, běžnějších druhů z tohoto rodu používaly v lidovém léčitelství na rány a opary díky svým antiseptickým účinkům a také ke srážení mléka při výrobě sýrů a jogurtových kultur. Dnes má význam především jako vyhledávaný sběratelský klenot mezi specialisty na masožravé rostliny, kteří ji pěstují ze semínek z umělých kultur, aby se nezasahovalo do přírodních populací. Její ekologický význam spočívá v tom, že je bioindikátorem zachovalých a nenarušených slatiništních ekosystémů a jako masožravá rostlina se podílí na regulaci drobných bezobratlých, které loví na své lepkavé listy.
🔬 Obsahové látky
Na povrchu listů se nachází sliz obsahující trávicí enzymy, jako jsou proteázy a esterázy, které umožňují rozklad a vstřebávání živin z uloveného hmyzu. V listech jsou přítomny také fenolické sloučeniny a flavonoidy, například kyselina benzoová, které mají konzervační a antiseptické účinky a brání hnilobě kořisti i samotné rostliny. Tyto látky stály za historickým využitím příbuzných druhů v lidové medicíně.
☠️ Toxicita a status
Toxicita: Rostlina není považována za jedovatou pro člověka ani pro zvířata a nejsou známy žádné případy otravy. V České republice existuje riziko záměny s hojnější tučnicí obecnou (Pinguicula vulgaris), která se liší především sytě fialovou barvou květů a delší, štíhlejší ostruhou, zatímco popisovaný druh má květy světle modré až bělavé s krátkou kuželovitou ostruhou. Další druh, tučnice alpská (Pinguicula alpina), má květy bílé s výraznou žlutou skvrnou na spodním pysku a roste na odlišných horských stanovištích.
Zákonný status/ochrana: Patří mezi nejpřísněji chráněné druhy v České republice, je zařazena v kategorii C1t jako kriticky ohrožený druh ve vyhlášce MŽP č. 395/1992 Sb. Na mezinárodní úrovni je chráněna jako prioritní druh v příloze II Směrnice o stanovištích (92/43/EHS), což vyžaduje vyhlašování evropsky významných lokalit pro její ochranu. V Červeném seznamu IUCN je vedena jako celosvětově ohrožený druh (Endangered – EN) kvůli svému extrémně omezenému areálu a klesajícímu počtu lokalit.
✨ Zajímavosti
Rodové jméno Pinguicula pochází z latinského slova „pinguis“, což znamená „tučný“ nebo „mastný“, a odkazuje na mastně lesklý a na omak lepkavý povrch listů. Druhové jméno „bohemica“ přímo odkazuje na její výlučný výskyt v Čechách (latinsky Bohemia). Je to masožravá rostlina a zároveň glaciální relikt, tedy pozůstatek z doby ledové, který přežil do dnešních dnů na stanovištích s vhodným mikroklimatem. K přežití zimy si vytváří přezimovací pupen, takzvaný hibernaculum. Lov drobných živočichů (převážně hmyzu) na lepkavé listy jí slouží jako doplňkový zdroj živin, zejména dusíku, v chudém prostředí slatinišť.
